Slibovali hory doly, po volbách se po těch slibech ale slehla zem a po dalších letech přichází nepříjemné střízlivění i s bolavou kocovinou. Řeč je o Británii a jejím Brexitu.
Ti, kteří v roce 2016 volili „Leave“, tedy odchod z Evropské unie, měli na základě slibů některých politiků často pocit, že jejich země našla lék na všechny politické neduhy. Že bude víc práce, méně problémů, víc peněz a míň byrokracie.
Jenže jednoduchá řešení na složité problémy nefungují a politici umí leccos, ale zázraky ne. Postupem let se tak sliby rozplynuly a zůstalo vlastně to, před čím varovala už v době referenda řada odborníků.
Britové čekají déle na letištích. Když chtějí v EU pracovat, musí mít patřičná povolení. Operátoři mění své postoje k roamingu, někteří zákazníci si za služby poskytované v EU při svých cestách už připlácí. Chybí někteří pracovníci, naopak firmy jsou často zavalené byrokracií. Brexit znamenal také nábor armády úředníků, aby se vůbec zvládnul. Londýn loni navíc přišel o svou korunu, když ztratil pozici největšího evropského akciového trhem. Toto prvenství totiž přešlo na Paříž.
A zatímco ve výčtu více či méně významných nepříjemností spojených s Brexitem bychom mohli pokračovat dlouho, seznam výhod se tak snadno nepíše – ani Britům samotným.
Tři roky po odchodu by si část Britů svou tehdejší volbu už rozmyslela. 57 procent lidí by rádo vidělo návrat do EU, 45 procent lidí si myslí, že Brexit jde hůř, než se čekalo, 49 procent Britů si myslí, že odchod z Unie poškodil jejich ekonomiku.
Historie se bude na britské vystoupení z EU i na kampaň, která před ním za místy dost pochybných okolností jela, dívat pravděpodobně jako na pohromu. Bylo by proto dobré, kdyby, když už k ní došlo, posloužila alespoň jako varování ostatním zemím. Pořád jsou totiž jednotlivci, skupiny i zahraniční tlaky, které by pro svůj vlastní prospěch rádi viděli Evropskou unii se drolit.
