Velká Británie jako člen Evropské unie patřila k jejím největším zemím, které určovaly podobu evropského celku i jeho směr. Po odchodu to bude středně velká ekonomika, která se rozhodla, že bude ekonomickým obrům Unii, Spojeným státům a Číně konkurovat úplně sama. „Bruselský diktát“, který mohli ostrované ovlivnit a také ovlivňovali, tak vyměnili za diktát trhu. A ten se s nimi mazat nebude.
Britští populisté a pár těch českých budou vždycky tvrdit, že je brexit v zájmu britské veřejnosti. Proběhlo přeci referendum, že…Jenže referendum ani brexit samotný ve veřejném zájmu nikdy nebyl. Vzniknul jako poněkud neprozíravá snaha Davida Camerona sjednotit rozštěpenou konzervativní stranu a od té doby už se to jen veze.
O tom, jak byl ten pokus úspěšný, se poslední dobou přesvědčujeme skoro každý týden – britský parlament řešil několik návrhů k brexitu, z nichž neprošel žádný – právě kvůli dál rozděleným konzervativcům. Veřejný zájem? Kdeže. Jediný hmatatelný výstup je všudypřítomný strach britských zákonodárců zvednout ruku pro cokoliv, co je může stát v příštích volbách mandát.
Ze země, o které se mluví jako o kolébce moderní demokracie, se stal odstrašující příklad toho, jak z politiky vymizela zodpovědnost. Začalo to referendem, které tamním politikům rozvázalo ruce, co se týče přímé odpovědnosti za výsledek a pokračovalo ulhanou kampaní za odchod. A už zmíněná nedávná hlasování o možnostech odchodu? Nebyla to hlasování, která by znamenala přijetí některé z variant. Šlo pouze o „indikativní volbu“ bez právní závaznosti. Prostě se jen sondovalo, jak by kdo hlasoval naostro. Řešení (politická odpovědnost) je pořád minimálně jedno hlasování daleko. Mimochodem, oněch hlasování vláda premiérky Mayové prohrála zatím 18 (!). Volební matematika je holt neúprosná. Když před schvalováním vládního návrhu o odchodu z Unie Britové vypíšou předčasné volby, ve kterých vláda ztratí většinu, jde se těžko divit tomu, že návrhy premiérky neprochází parlamentem.
Na ostrovech od nápadu na referendum sekali jednu chybu za druhou. Referendum, volby, samotná jednání. Z 24 měsíců, kdy se mělo jednat o dohodě, se celých 15 měsíců čekalo, až Britové vůbec pojmenují, co chtějí. Uběhly dva roky a Evropa se dívá na to, co politický experiment dokáže udělat se zemí, která byla vnímaná jako ukázka silné politické kultury. Překvapená Británie sleduje, jak dříve nejednotná Evropa postupuje jednotně, překvapená Evropa sleduje, jak dříve jednotná Británie upadá do zmatku.
Brexit ale není jen „britský problém“. Do průšvihu se řítí i některé české firmy, které se podle nedávného průzkumu na brexit nijak nepřipravují, což může působit velké problémy. Na jejich obhajobu je ale potřeba říct, že nikdo nečekal, že to Britové nechají dojít tak daleko – právě proto, že to není v jejich zájmu. Řada z firem proto měla pocit, že byznys je pro Brity tak důležitý, že dokáží udělat kompromis. Bohužel se spletly.
Ponaučení nabízí brexit dost: je to lekce o nezodpovědných vnitropolitických bojích, které se v jeden moment stávají neřiditelnými, lekce o zmanipulované kampani a v neposlední řadě lekce o tom, že Evropská unie se umí jednotně postavit za svých 27 zbývajících členů. Byl bych opravdu rád, kdyby Británie vynechala poslední lekci o tom, co se skutečně stane, když dojde k tvrdému brexitu a kdo na něm měl ve skutečnosti zájem.
