Důvěra, kterou Češi ne/chovají k EU, patří dlouhodobě k nejnižším ze všech členských států. Je přitom jasné, že tento obraz bude jen stěží dám tím, že by se k Čechům chovala Unie jinak, než k 27 zbývajícím státům. Kde se tedy ta dlouhodobá česká nedůvěra bere?
Chyba v české evropské politice pravděpodobně nastala hned první den po referendu v roce 2004. Vstupem do EU jsme totiž přišli o hlavní evropské téma devadesátých let, tedy sdělení „Zpátky do Evropy“. Jakmile Česko zpátky bylo, ukázalo se, že nemá žádné téma, se kterým by bylo možné ho jako zemi identifikovat.
Postupně tak přestal být patrný důvod našeho členství, něco, co v Evropské unii chceme jako Česko prosadit.
To nebyla jen otázka toho, jak se o EU informovalo, ale hlavně otázka často velmi nejasných politických postojů. Když se kdysi projednával evropský rozpočet, chtěli jsme víc peněz na kohezi, ale současně jsme byli v britském klubu pro snížení rozpočtu. To samozřejmě komplikuje vysvětlování našich priorit jak českým občanům, tak zástupcům ostatních členských zemí, kteří se na Česko občas dívají divně a nechápou, co vlastně chceme.
Zároveň se období krátce po našem vstupu do EU také stalo dobou „výmluv na Unii“. Jakkoli bývali politici na evropské půdě bezradní při prosazování (nejasných) českých zájmů, na domácím hřišti si v případě jakýchkoli vnitřních problémů a politických sporů zvykli „pinknout“ míček s odpovědností do Bruselu.
Neměli to zrovna složité, protože jim to umožňovala další věc, která se dá považovat za jeden z důvodů naší nedůvěry k Unii – velmi dlouho trvající nezájem médií o dění v orgánech Unie.
Za Českou republiku jsou v Bruselu akreditováni tři novináři, Poláci mají akreditací skoro dvě desítky. Více novinářů na místě znamená více exkluzivních nebo původních zpráv a tedy více prostoru v národních médiích. Tři české zpravodaje doplňují jen dva, tři novináři pravidelně se věnující EU z Česka, zbytek prostoru věnují média jiným zprávám.
To není problém jen nedostatečného zájmu, ale jak se čím dál častěji a závažněji ukazuje, také problém otevírající neuvěřitelné pole působnosti pro dezinformační weby. Jejich cílem je ve velké většině případů poškozovat EU a její obrázek u lidí, zkreslené nebo přímo lživé zprávy chrlí ve velkém objemu už několik let. Kvůli značnému nezájmu tradičních a celoplošných médií pak lidé nemají informace z dezinformačních webů kde ověřovat a věří jim jako jedinému zdroji informací v mateřském jazyce.
Na většinu těchto problémů bylo zaděláno už naším vstupem do EU a Česko je řeší jen velmi pomalu. Pokud se proto chceme vyhnout osudu Británie, je nejvyšší čas začít o Unii informovat jasně, věcně, pravdivě a profesionálně.
