Snaha států Evropské unie řešit společně migraci. Země EU se pokouší kvůli své bezpečnosti sjednotit pravidla pro příchozí z tzv. třetích zemí a přijímají pro to různá pravidla, zřizují speciální organizace.
Poprvé společnou azylovou politiku zařadily do evropského práva Maastrichtskou smlouvou (součást 3. pilíře), v níž byly kompetence EU ještě omezené. Amsterodamskou smlouvou v roce 1999 vzrostly pravomoci EU a azylová politika se přestala řešit jen mezivládně a jednomyslně. Státy se zavázaly, že vytvoří společný evropský azylový systém a azylová politika tak byla převedena do 1. pilíře. Společný systém by měl sjednotit azylová řízení v členských zemích, aby byla jednotná práva i azylový systém.
Lisabonská smlouvě pravomoci EU dál rozšířila. Už se v ní výslovně hovoří o úsilí vytvořit společnou azylovou politiku. Unie směřuje k jednomu azylovému systému, ale chce také bojovat proti převaděčům, snížit motivaci k nelegální migraci do EU, účinně dělat návratovou politiku (tzn. vyhostit osoby třetích zemí, které nemají povolení k pobytu na území EU), a více chránit vnějších hranice Schengenského prostoru. Spolupráce mezi státy EU má být v otázce řešení migrace a azylové politiky větší. Jedním z nejvýznamnějších mechanismů je Dublinský systém, který říká, že žádost cizince o mezinárodní ochranu má projednávat a rozhodnout pouze jeden ze členských států EU.
V roce 2011 pak vznikla agentura EU – Evropský podpůrný azylový úřad (EASO). Ten přispívá k rozvoji společného evropského azylového systému a poskytuje členským státům podporu a odborné znalosti v oblasti migrace.
Další čtení:
Azylová politika blíže (Euroskop.cz)
Azylová politika EU (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky)
