Další čtení:

Britská pojistka na webu BBC (BBC)

Británie vzdala snahu vyjednat s EU časové omezení irské pojistky (novinky.cz)

Britská kapitulace. Odstranit irskou pojistku z brexitové dohody nedokázali (idnes.cz)

The post Irská pojistka appeared first on Moje Evropa.

Byl to první krok ke sjednocení Evropy a je považován za základní kámen EU. Navrhl vytvořit společný základ pro ekonomický rozvoj Evropy. Tím bylo Evropské společenství uhlí a oceli, ve kterém státy společně dohlíželi na tuto výrobu. Výsledkem této spolupráce měl být také konec sporu mezi Francií a Německem a jistota, že mezi nimi už nikdy nevznikne ozbrojený konflikt.

Zajímavostí je, že autorem deklarace nebyl ministr, po kterém je návrh pojmenován, ale jeho úředník-ekonom Jean Monnet. Svůj plán předložil tehdejšímu premiérovi Bidaultovi a právě ministru zahraničí Schumanovi, který ho na vládě prezentoval.

První krok k integraci Evropy slavíme každý rok 9. května jako Den Evropy.

Další čtení:

Schumanova deklarace z 9. května 1950 (EU)

Schuman položil první stavební kámen evropské integrace (Česká televize)

The post Schumanova deklarace appeared first on Moje Evropa.

Systém spitzenkandidátů má ale svoje problémy. Není přesně zakotven primárním právu Evropské unie a už při svém prvním použití v roce 2014 se opíral o neformální dohodu mezi největšími frakcemi v Evropském parlamentu.

Navíc se v tomto pojetí volby předsedy Komise úplně nepočítá s tím, že do politické hry vstupují nové strany, které ještě nemají svou frakci v Evropském parlamentu a není u nich tak zřejmé, kdo je jejich spitzenkandidátem. V Evropské unii se teď proto vede poměrně intenzivní debata, jakým způsobem bude předseda Komise dál vybírán – jestli se definitivně prosadí systém spitzenkandidátů nebo se větší pravomoci při výběru předsedy Komise vrátí hlavám členských států v rámci Evropské rady.

Další čtení:

Zpravodaj ČT vysvětluje: Co je to „Spitzenkandidat“? (Česká televize)

Komisi znovu povede ‚spitzenkandidát‘. Čí kandidát to ale bude? (irozhlas.cz)

Kdo nahradí Junckera v čele Komise? V Bruselu se rozebíhá ostrý boj o spitzenkandidáty (info.cz)

Příští předseda Komise musí být vybrán z předvolebních „spitzenkandidátů“, tvrdí poslanci (Evropský parlament)

The post Spitzenkandidát appeared first on Moje Evropa.

Co vlastně znamenají? Hvězdy na vlajce EU symbolizují jednotu, solidaritu a evropskou identitu, zatímco kruh vyjadřuje evropskou jednotu. Současnou podobu vlajky schválila už Rada Evropy v roce 1955, teprve poté jí začaly následovat nově vznikající evropské instituce. V roce 1983 Evropský parlament rozhodl, že se tato vlajka začne používat jako vlajka Evropského společenství. O dva roky později ji pak jako oficiální znak Evropského společenství schválily v roce 1985 i členské státy.

Druhým symbolem je evropská hymna, kterou je skladba Óda na radost. Její melodie je pochází z Deváté symfonie Ludwiga van Beethovena. Hraje se při významných příležitostech a symbolizuje svobodu, mír a solidaritu. Nenahrazuje hymny jednotlivých zemí EU. Skladba byla v roce 1972 uznána jako hymna Rady Evropy a v roce 1985 pak také jako hymna Evropského společenství.

Třetím symbolem EU je Den Evropy. Oslava míru i evropské jednoty. Každoročně 9. května se jím připomíná tzv. Schumanova deklarace. V ní Robert Schuman, francouzský ministr zahraničí, který je označován za zakladatele EU, představil myšlenku mírové spolupráce v Evropě. Během Dne Evropy jsou vždy všechny evropské instituce otevřeny pro veřejnost.

Posledním a čtvrtým symbolem EU je motto. Zní takto: „Jednotná v rozmanitosti“ a vyjadřuje odhodlání členských zemí prostřednictvím Unie usilovat o mír a prosperitu i přes různé kultury, tradice a jazyky. Motto se používá od roku 2000.

Další čtení:

Evropská vlajka (EU)

Evropská hymna (EU)

Poslechněte si evropskou hymnu (EU)

Den Evropy (EU)

Motto EU (EU)

The post Symboly EU appeared first on Moje Evropa.

V Radě EU má ČR dnes celkem 12 hlasů, v Evropském parlamentu pak zasedá 21 poslanců z Česka. Česká republika je členem EU, ale není součástí eurozóny, takže její občané neplatí eurem.

Žádost o vstup do EU podala vláda premiéra Václava Klause (ODS) v roce 1996. V roce 1998 odstartovala přístupová jednání a začalo srovnávání legislativy ČR s evropským právem. V čele vyjednávacího týmu byl Pavel Telička, tehdy náměstek ministra zahraničí, dnes nezařazený europoslanec. O vstupu do Evropské unie proběhlo v České republice referendum 13.-14. června 2003. Pro vstup bylo 77,3 %, volební účast byla 55,2 %. Podpisu smlouvy o přistoupení v dubnu 2003 v Aténách se zúčastnil Václav Klaus (ODS), už jako prezident ČR, a také tehdejší premiér Vladimír Špidla (ČSSD).

Další čtení:

Vstup ČR do EU (euroskop.cz)

Výsledky referenda o vstupu ČR do EU (MZV.cz)

Smlouva o přistoupení České republiky, Estonska, Kypru, Lotyšska, Litvy, Maďarska, Malty, Polska, Slovinska a Slovenska (EU)

The post Návrat Česka do Evropy appeared first on Moje Evropa.

Možnost, kterou se rozhodla využít, zavedla Lisabonská smlouva a její článek 50. Říká, že pokud se stát chce vystoupit, oznámí to Radě a Unie pak se státem sjedná podmínky odchodu. Rada schválí vystoupení členské země po souhlasu Evropského parlamentu.

Celá jednání o vystoupení musí být dokončena do 2 let od spuštění článku 50. V případě, že se nepodaří mezi EU a členem udělat dohodu, přestávají pro členský stát platit jakékoli smlouvy.

Stát, který z EU vystoupí, může o členství požádat znovu. Ale musí také znovu projít celým procesem přistoupení. Aktivaci článku 50 totiž nelze zvrátit.

Pokud by se rozhodla z EU odejít Česká republika, znamenalo by to podle expertů velké ekonomické a hospodářské problémy i krizi. Velké množství firem by přesídlilo do jiné země EU, což by vyvolalo masivní propouštění zaměstnanců a větší byrokracii.

Další čtení:

Vystoupení z EU (lisabonsasmlouva.eu)

Článek 50 Lisabonské smlouvy (novinky.cz)

Vystoupení z EU by bylo ekonomickou sebevraždou, varují odborníci (novinky.cz)

Brexit bez dohody: Tragédie, nebo scénář, který lze přežít? Klíčové otázky ohledně neřízeného odchodu Britů z EU (info.cz)

The post Vystoupení z EU appeared first on Moje Evropa.

Roku 1973 vstoupilo do společenství o Dánsko, Irsko a Spojené království. Druhým rozšířením vstoupilo v lednu 1981 Řecko a následně v lednu 1986 přistoupilo Portugalsko a Španělsko.

Až dva roky poté, co roce 1993 vstoupila v platnost Maastrichtská smlouva a vznikla Evropská unie, do ní vstoupilo Rakousko, Finsko a Švédsko (1995). Zdaleka největším rozšířením EU byl v květnu 2004 vstup zemí bývalého komunistického bloku. Členy se stala Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko.

V roce 2007 nastalo v pořadí šesté rozšíření EU o Bulharsko a Rumunsko. A zatím posledním a nejnovějším členem Unie je od roku 2013 Chorvatsko.

V současnosti na vstup čekají, tedy jsou kandidátskými zeměmi Albánie, Černá Hora, Srbsko, Makedonie a Turecko. Během existence Unie v referendu odmítly vstoupit pouze dvě země – Norsko a Švýcarsko.

O členství v Unii může požádat každý stát, který uznává demokratické hodnoty EU. Členem se pak stane jen ta země, která má stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát, a která chrání lidská práva, má fungující tržní hospodářství a je ochotna přijmout judikaturu EU.

Celý proces vstupu má několik fází. Stát nejdříve zažádá o členství, získá status kandidáta a poté jsou se zemí zahájena oficiální jednání o členství, tzv. přístupová jednání, která už vyžadují přijetí práva EU. Vláda České republiky požádala o vstup do EU 17. ledna 1996. Přístupová jednání byla zahájena o dva roky později a ukončena v prosinci 2002. V dubnu 2003 podepsal tehdejší prezident Klaus smlouvu o přistoupení. Česko se tak v 1. května 2004 stalo součástí Evropské unie.

Se vstupem nové země do EU musí souhlasit všechny členské země. Větší EU má ale členy politické, hospodářské i bezpečností přínosy.

Další čtení:

Politika rozšíření Evropské unie (MZV ČR)

Rozšiřování EU (EU)

Přehled kandidátských a potenciálních kandidátských zemí (EU)

The post Rozšiřování EU appeared first on Moje Evropa.

Blokační menšinu zavedla Lisabonská smlouva. Nastavila nově parametry tak, aby hlasování nemohly zablokovat 3 největší státy EU – Francie, Německo a Velká Británie.

Rada EU dnes nemůže při rozhodování kvalifikovanou většinou přijmout rozhodnutí, pokud je splněna jedna ze dvou podmínek – počet států nebo počet obyvatel. Blokační menšinu je proto možné využít hned dvěma způsoby. U kritéria počtu států, je nutné, aby bylo proti 13 členských států. U kritéria počtu obyvatel je blokační menšina 35 % obyvatel EU.

Pro představu: ČR disponuje 1/13 (7,69 %) blokační menšiny. V situaci, kdy je k přijetí potřeba 72 % počtu členských států, tak k odmítnutí rozhodnutí musí být proti 9 členských států (ČR tak disponuje 1/9, což je 11,11 % blokační menšiny). Počet obyvatel ČR je 2,08 % z celkového počtu obyvatel EU, proto ČR má 5,94 % blokační menšiny.

Ve chvíli, kdy EU opustí Velká Británie, bude blokační menšina téměř nemožná, pokud se k ní nepřipojí Německo.

Další čtení:

Blokační menšina (Euroskop.cz)

Systém hlasování (Evropská rada, Rada EU)

The post Blokační menšina appeared first on Moje Evropa.

Jak mají občané postupovat je popsáno v Lisabonské smlouvě. Nejdříve je nutné, aby se zástupci iniciativy registrovali u Komise. Podmínkou je minimálně 7 organizátorů (tzv. výbor občanů) ze 7 různých členských států. Teprve pak začíná sběr podpisů pro podporu návrhu. Za rok musí výbor získat alespoň ve čtvrtině zemí minimální stanovený počet podepsaných občanů. Toto minimum je ale v každém členském státě jiné. Podpisy je nutné ověřit, protože platí jen ty hlasy občanů EU, kteří už mají volební právo ve volbách do Evropského parlamentu.

Pokud jsou organizátoři úspěšní a svůj návrh odešlou Komisi, ta ho musí zveřejnit na svých webových stránkách. Pak je vyzve, aby v EP prezentovali při veřejném slyšení svůj návrh a má 3 měsíce na to, aby rozhodla.

Další čtení:

Evropská občanská iniciativa – základní informace (EU)

Evropská občanská iniciativa – postup (EU)

The post Evropská občanská iniciativa appeared first on Moje Evropa.

Pravomoc „udělit kartu“ Unii dala státům Lisabonská smlouva. Pomocí žluté a oranžové karty mohou země vyjádřit svůj nesouhlas s legislativními návrhy EU už na startu jejich projednávání a schvalování. Na posouzení návrhu mají národní parlamenty vždy 8 týdnů, během kterých se mohou obrátit na předsedu Evropského parlamentu, předsedu Evropské komise nebo předsedu Rady, pokud je návrh v rozporu s principem subsidiarity, tedy popírá rozhodování na nejnižší úrovni, nejblíže občanům.

Pokud má země pouze jednokomorový parlament, náleží mu v rámci mechanismu žluté a oranžové karty 2 hlasy, u dvoukomorových parlamentů má každá jeho komora 1 hlas.

Princip žluté karty – jinak předběžné varování – se spustí v případě, že s návrhem Komise nebude souhlasit nejméně jedna třetina vnitrostátních parlamentů. Komise poté musí návrh přezkoumat a buď ho nechá v původní verzi, pozmění ho nebo celý vezme zpět.

Princip oranžové karty – jinak důrazné varování – na to navazuje. Pokud Komise trvá na projednání návrhu i navzdory tomu, že se proti němu vnitrostátní parlamenty vyslovily nadpoloviční většinou. V takovém případě se postojem Komise i vnitrostátních parlamentů, zabývá ještě před ukončením prvního čtení Evropský parlament a Rada. Zastavit návrh, který národní parlamentu rozporují, může 55 % většina v Radě nebo většina odevzdaných hlasů poslanců EP.

Další čtení:

Národní parlamenty (eurion.cz)

Karetní hry a triky národních parlamentů v Evropské unii (europeum.cz)

The post Karty národních parlamentů (žlutá a oranžová) appeared first on Moje Evropa.